takže asi takhle
Housku beru něžně. Ne přilíš silně, aby se necítila ohržená, ale ani ne moc jemně, aby chápala že to mislim vážně. Kladu ji na plech. Někdy i na papír. Zaleží jakou má náladu. Dneska třeba chtěla papir. Včera to šlo bez (divná byla).
A pak… čekam. Ne koukam na čas. Já to jakože cejtim. V nose. V duší. V tom jak trouba dýcha. A když přijde ten moment – víš ten úplně přessnej moment – otevřu dvířka a… tamje. Rozpálená. Vznešená. Zlatová. Kůrka jako prní jarní list.
Někdy brečim. Někdy si řikam: Ty vole tohle je to proč to dělám.
A až přijde ten den kdy mě nahradí robotem, tak si stejně sednu vedle a řeknu:
Jo, hezkej pokus kámo. Ale necítíšto. Ty to jenom dělaš. Já to žiju.
2 komentáře
Měl jsem pochybnosti, ale je vidět že rozpekařina je zásadní, lidem prospěšné řemeslo… ne jako ti příživníci influenceři a youtubeři.
s